Stylistka Petra Kasalová svým klientům pomáhá nejen sladit barvy a střihy, ale i znovuobjevit vlastní hodnotu. Její profesní cesta je důkazem, že volba povolání nemusí být lineární. A že i z „obyčejné“ vášně se může stát profese s hlubokým přesahem. Rozhovor vznikl v rámci projektu Posviť si na budoucnost bez předsudků, kde představujeme i příběhy lidí, kteří se nebáli změnit v průběhu profesního života kariérní směr a jít za tím, co je naplňuje.
Do jakých oborů vedla Petřina cesta po absolvování pedagogické fakulty? Jak využívá své dovednosti z oboru ve své stylistické praxi? Jak si stojí tato profese v Česku? To vše s námi sdílela v následujícím rozhovoru!
Když se vrátíš do dětství, měla jsi už tehdy blízko k módě nebo stylu? Co tě tehdy nejvíc fascinovalo?
Já si teď zpětně opravdu vybavuji, že jsem jako malá měla ráda panenky, ale to co jsem milovala úplně, bylo je převlékat. “Kšeftovat” s těmi oblečky (smích). To mě hodně bavilo. A pak, jako školní dítě, mě ta móda neustále provázela. Pamatuji si, že do první třídy jsem šla v takové plisované fialové sukni a už tehdy jsem řešila, co mám na sobě. Moje babička měla ráda second-handy, do kterých jsem chodila také. A tam jsem “ulovila” takovou proužkovanou lyžařskou bundu, která byla opravdu unikátní. A pak samozřejmě takové ty karnevaly a vymýšlení kostýmů na ně. To bylo super! Také jsem si u babičky hrála a zkoumala, co má ve skříni. Fascinovaly mě různé kravaty, šátky. Nejsem ale z rodiny, kde by byly nějaké krejčové nebo švadleny.
Kam pak vedla tvoje cesta, když ses rozhodovala na střední školu?
Po základce jsem šla na gympl. Tím, že jsem byla jedničkářka, to pro mě bylo automatické. Bylo to všeobecné gymnázium, nijak jsem se neprofilovala. V té době jsem hodně sportovala, takže pro mě byl prioritní sport. A jeden čas mě hodně zajímalo právo, ale tam jsem si nevěřila. Pamatuji si, že se tenkrát chodilo buď na ekonomku, na zdrávku, nebo na technické obory, což pro mě vůbec nebylo. Čísla a matika ne. Takže jsem pokračovala na pedagogickou fakultu.
Jaký obor sis vybrala?
Nastoupila na Jihočeskou univerzitu do Českých Budějovic na obor Angličtina a základy společenských věd. V prváku jsem ale zjistila, že se ode mě očekává, že už anglicky umím. A já jsem zjistila, že anglicky pořádně neumím. Tak jsem odjela jako au-pair do zahraničí. Protože jsem neměla řidičák, což bylo v zemích, jako je Anglie nebo USA, nutné, jela jsem do Holandska, kde jsem sice angličtinu měla, ale byla to taková ta angličtina pro západní Evropu. Po návratu z Holandska se nedalo říci, že bych uměla nějak extrémně dobře.
Zkoušela jsi pak jinou vysokou školu?
Ano, šla jsem zpět na vysokou, do Prahy na Karlovu univerzitu. Jen jsem změnila obor. Místo angličtiny jsem si zvolila češtinu. Vždycky jsem extrémně ráda četla, šly mi slohy. Ale už na první praxi jsem věděla, že učitelka rozhodně být nechci. Školu jsem ale dodělala. Myslím si, že být učitelem, nebo doktorem je poslání. A já neměla ambice se učitelkou stát.
Jaká byla Tvá další cesta, po vysoké?
Já jsem vždycky hodně pracovala, měla jsem různé brigády, třeba i několik najednou. Celou vysokou jsem si vlastně platila sama. Od rodiny jsem žádné peníze nedostávala. Na vysoké jsem dělala v Mixitu (pozn. red.: Mixit je česká potravinářská společnost zaměřená na výrobu a prodej cereálií, snídaňových kaší a snacků s možností zákaznické konfigurace), který tehdy začínal. To jsem si tenkrát odskočila jen z nějaké přednášky, když byl prostor, do práce. A tím, že to byla má srdcovka, jsem tam zůstala i po vysoké. Byl to e-shop, ale šla jsem i do kanceláře, rozjíždělo se zákaznické centrum. S módou, kterou se zabývám dnes, to nemělo nic společného. Byl to jiný obor, ale bavilo mě to, bylo to hodně různorodé. Tím, že jsem aktivní člověk a nedokážu jen tak sedět, mi to vyhovovalo. Také jsem měla velmi přátelské vztahy s majiteli a všemi zaměstnanci, takže to bylo prostě fajn. Měla jsem hodně velký slovo a hodně jsem se tam realizovala.
Kdy přišel ten zlom, že bys mohla být stylistka?
Já jsem v Mixitu měla tak nějak přeslouženo. Byla jsem tam 14 let, což je hodně dlouhá doba. Odešla jsem a nastoupila do ZOOTU, což je e-shop s oblečením, který byl opět v začátcích. A tam už jsem měla s módou co do činění. A bylo to fajn.
Opět jsem tam hodně věcí vybudovala, móda byla mou každodenní součástí života, i mimo práci. Pořád jsem chodila po obchodech a lovila v sekáčích. Bavilo mě to, ale nikdy by mě nenapadlo, že se tím budu živit. Pak přišel COVID, což se nás sice nijak zásadně nedotklo, pořád jsme měli práci, jen jsme hodně času trávili na home officu. V té době, jak najednou nikdo pořádně nevěděl co bude, tak se hodně rozjely takové ty kurzy, DYI, udělej si svůj online kurz.
Co to v tobě podnítilo?
Já jsem na to naskočila a absolvovala kurz, který se jmenoval Božské podnikání. Vlastně to bylo o tom, jak si vybudovat vlastní podnikání. Protože opravdu nikdo nevěděl, co bude. Na tom kurzu tenkrát padla stěžejní otázka, co bych dělala, i kdybych za to neměla zaplaceno. A já jsem si představila přesně tuto činnost.
Já jsem v době, kdy jsem přijela do Prahy, neměla samozřejmě peníze. Byla jsem student a bavilo mě už jen to procházení po obchodních domech a koukání do výlohy. Takhle jsem dokázala strávit třeba celý den. Pocházím z města, kde žádné takové obchodní domy nebyly. Dokázala jsem takhle chodit i po Letňanech, Chodově a koukat do výloh. No, a tak jsem si řekla, že bych se tím mohla živit!
Jaký byl Tvůj první krok v tom, jít do toho, stát se stylistkou?
Založila jsem svou první facebookovou skupinu, která se jmenovala Tvůj šatník, pohled do tvé duše. Najednou jsem měla 400 členek! Já tam byla v roli poradkyně, které se ty ženy ptaly. Bylo to hrozně fajn. Neměla jsem v té době ještě Instagram, ale najednou vznikl i můj vlastní hashtag Outfit bohyně a nějaké mé brandové barvy. Všechno bylo postupné a nenásilné a já najednou zjistila, že to mám dobře rozjeté.
Takže Tě to na začátku vlastně nakoplo?
Jojo, tenkrát na mě vyskočil i kurz Škola stylu, což u nás vede asi jedna z nejznámějších žen v tomto oboru, Alena Šafratová. Bylo to vtipné, já měla jen pět tisíc a kurz stál dvacet osm tisíc (smích). Alenka tenkrát říkala, že jsou už jen poslední místa. A já jí napsala, jestli mohu, že jí zaplatím 5 tisíc a zbytek jí doplatím. Do kurzu jsem nastoupila. A pak se to rozjelo! Věděla jsem, že je to pro mě takový pomyslný “řidičák”, že to, co dělám, tak umím. Jen jsem to neuměla pojmenovat. Kurz ve Škole stylu u Alenky Šafratové mi pomohl, neuvěřitelně mě to nakoplo a nastartovalo. Zjistila jsem, jak mohu ten svůj talent předat. Založila jsem si živnost, ale ještě zůstávala v práci. Samozřejmě jsem stála nohama na zemi, protože to zrovna byla taková “doba tepláková”. Všichni jsme to zažili! V práci už jsem se ale dost trápila. I když se snažili mi přidat a všelijak mě motivovat, já už jsem věděla, co je opravdu mé. Teď v listopadu to budou 4 roky, co jsem se do toho vrhla naplno.
Co pro Tebe byla v tomhle všem výzva?
Zpětně si říkám, že jsem byla docela střelec. Vlastně jsem do toho šla úplně po hlavě. Na druhou stranu, a to chci rozhodně říct, jsem velmi opatrná, co se týče financí. Pocházím z rodiny, kde podnikání nedopadlo vůbec dobře. Naopak velmi špatně, s dluhy a velkými problémy. A už jako dítě si pamatuji, že jsem podnikání považovala za něco špatného. Proto jsem vždy měla hodně brigád. Říkala jsem si, hlavně budu makat, ale nechci dluhy. A hlavně nepodnikat! A tohle byla velká změna v myšlení. To, že jsem do podnikání nakonec šla, nesouviselo s hazardem nebo adrenalinem, byla tam ta touha a vášeň, která mě hnala. I přestože jsem měla strach. Ale uvnitř jsem si věřila, věděla jsem, že nejde jen o nějaký rozmar nebo něco chvilkového.
Jaké uvědomění pro Tebe bylo ještě důležité?
Tak jak jsem už řekla, bylo to fakt volání srdce i duše. Bylo to čisté, žádné ego, že bych někomu něco dokazovala. Tohle je myslím si, dost důležité, protože ve chvíli, kdy to děláme ze srdce, tak se ta tzv. hojnost někde projeví. Když se to děje na truc, nebo proto, abychom něco někomu jen dokázali, pak většinou bohužel narazíme.
Co je ještě podle Tebe důležité, aby tam kromě vášně pro obor bylo?
Je hrozně důležitá podpora sebe samotné. Z rodiny jsem podporu moc neměla, nikdo nevěřil, že něco takového udělám. U mých kamarádů, tam asi i jo, ti mi věřili. Ale zase na druhou stranu moc nevěděli, o čem to je. A taky je samozřejmě důležitá vaše snaha, nemůžete jen sedět doma se založenýma rukama. Akčnost tam musí být. Také jsem musela překonat i nějaké mýty, které se váží konkrétně s touto profesí. A troufám si říci, že to není ukončená věc, stále na něco narážím. Také téma cenotvorby, říct si poprvé o peníze, to bylo hrozně těžký. To v klasickém zaměstnání nemáte. Také proběhla spousta terapií, kdy jsem si musela zpracovat to, že mě živí můj koníček, nějaká moje zábava.
Takže to i souviselo s tím, že stylista/stylistka není úplně ještě standardní profese?
Ano, přesně. Takové ty standardní práce, pošťák, prodavačka, to jsou už zavedené profese, kde je nějaká hodinovka. A nikdo to nezpochybňuje. Ale ve chvíli, kdy nějaké povolání ještě není tak zajeté, nebo kdy jde o trávení času v obchoďáku, tak to člověka napadne. Lidé to spíše vnímají jako něco amerického.
Jaké mýty má veřejnost spojené s tvou profesí?
No, například, že je to jen pro bohaté. Nebo, že je to jen pro celebrity. Takže to to byla taková další moje mise. Začít to bourat a na úplně obyčejných lidech ukazovat, že to je v pohodě. Když se na to zpětně podíváte, teď chodíme na nehty a ani nás nenapadne, že ještě před pár lety jsme si lakovali nehty doma. To samé dentální hygiena. Kdo před lety chodil na dentální hygienu?
Jaký přínos může mít vlastně stylista nebo stylistka pro klienta? Co ještě dalšího můžete klientovi předat?
Rozhodně je to úspora času, peněz a energie. A také si troufám říci, že jste trochu takový psycholog. Skrze oblečení a práci s klientem vždycky otevřeme nějaká hlubší témata a najednou se rozproudí řada věcí. Já často říkám, že i malá změna v šatníku dokáže velké změny v životě. Může to být klidně nový partner nebo nová práce. Všechno vám může zvýšit sebedůvěru. Ty ženy, ale i muži, o sebe najednou začnou více dbát, a to má dopad na další oblasti života klientů.
Když bych se tě zeptala, jak probíhá první konzultace s klientem, je to tak, že jdeš k tomu klientovi domů a koukneš na to, jak žije ta jeho skříň?
No, tohle je různé. Někdy se můžeme potkat u klienta/klientky doma, u její skříně. Prostřednictvím třídění i třeba poznám jeho styl. Když to vytřídíme, tak já udělám nákupní seznam a pak může jít klient na nákupy sám, nebo se mnou. Nutno ale říct, že šatník je velmi intimní věc. Ne každý chce pozvat úplně cizího člověka do své skříně. Někdy je to i naopak, že nejdřív nakoupíme a pak až mě klientka pozve k sobě domů. Já musím poznat životní styl toho klienta, protože to samozřejmě spolu souvisí. A potom záleží, jestli z toho budou nějaká opakovaná setkání. Někdy stačí, že se ten člověk s mojí pomocí nakopne a pak už jde sám. Ale stává se často, že se mi klienti vrací, protože najednou zjistí, že je to pro ně příjemnější, když jsem tam s nimi. Někdo, kdo zná ty obchody a ví, kde co je.
Takže jsme zase u té úspory klientova času?
Zrovna včera jsme s jednou paní sháněly šaty. Hned jsem věděla, kde ty šaty jsou, měly jsme to velmi rychle zvládnuté. Ona by beze mě třeba několik hodin bloumala a třeba by je ani nenašla. Myslím si, že v dnešní zrychlené době, kdy bojujeme o každou volnou chvíli, tak je to fajn.
Napadá mě otázka, co je pro tebe jako stylistku na té práci nejtěžší? Já jsem nedávno v jednom rozhovoru s jedním známým stylistou slyšela, že je ke svým klientům opravdu upřímný, podle někoho někdy až moc. Ale on sám říkal, že nebude přece svým klientům lhát, když si ho ti lidé platí.
Ano, je nutné dodat, že stylistů je celá řada. Buď takoví, které zmiňuješ, tedy mediálně známí, ale pak také menší stylisté, kteří se stylisty třeba jen nazývají. Člověk si vždycky vybere toho, kdo mu je sympatický. Takže to, co hlásím já, může být i v rozporu s tím, co třeba říkají jiní stylisté.
A k té otázce, co je na tom nejtěžší. Tak je to samozřejmě práce s lidmi. To je asi ve všech profesích, kde ten kontakt s lidmi je. Někdy může být složitější najít společnou řeč, abych tomu klientovi nebo klientce, neublížila, nezranila je. Kolikrát si zpětně uvědomím, jak jsme my ženy hodně zakomplexované, už od dětství. Nebo pak od partnerů. Já mohu vyslovit i nevinnou poznámku, ale v klientce to může vzbudit nějaké věci z minulosti nebo se může něco rozjet. A v ten okamžik mě může brát jeho nepřítele. Takže těžké je hodně tohle slovíčkaření. Ale přesně, jak říkáš. Nemažu klientkám med kolem pusy a nechválím je za všechno jenom proto, abych se zalíbila.
Ono se tomu vlastně ale nevyhneš, protože ta tělesnost do módy patří.
Ano, to může být fakt nejtěžší. Když to jsou klientky, které nemají úplně štíhlou postavu, tak je těžké se jich nedotknout, protože to bývá hrozně citlivé. Ony o sobě hodně často mluví jako o slonicích, nebo že mají velké pozadí. Občas je to opravdu tenký led. Hlavně body shaming a témata s tím spojená se teď hodně řeší.
Na jaké události tě nejčastěji klienti nebo klientky poptávají?
Tak to je fakt různé. Může to být opravdu o tom, že nemají co na sebe, že se jim změnila postava. Může to být i po porodu nebo v období menopauzy. U mužů to může být také například změna postavy, nebo že se najednou probudí a nemají co na sebe. Často se stává, že třeba nemají oblek nebo potřebují oblek úplně nový. Můžou to být i konkrétní příležitosti jako svatby, promoce, nějaké jiné slavnostní události. Někdy nakupujeme jednorázově, když si klientky pořizují svatební šaty.
Mezi důležité kompetence pro úspěch v kariéře se často řadí komunikace a síťování. Jak ty sama vnímáš význam networkingu ve své profesi módní stylistky? A jak velkou roli hrají kontakty v tom, kam ses profesně posunula?
Já nerada chodím na networkingy, respektive na některé, protože nemám ráda nucené small talky. Pro mě tato oblast byla ze začátku hodně těžká. Než jsem začala třeba tvořit obsah na sítě, tak mi to dlouho trvalo. Teď už si troufám říct, že je to moje přirozená součást dne a našla jsem se v tom. Ale bylo to postupné a musela jsem si najít nějaký svůj styl. Někdy to mám pokus omyl, buď to funguje nebo nefunguje. Každý by si měl najít to své, bez ohledu na to, co frčí, nebo nefrčí. Vaším stylem můžete být originální a můžete se i vymezit vůči ostatním.
A když jsi mluvila o těch networkingových akcích?
Ve většině případů je to pro mě utrpení. Jakmile je to řízená aktivita, kdy má každý jen 5 minut na to, aby něco řekl, tak tam není žádný hlubší kontakt. Já vyhledávám spíš takovou tu přirozenou komunitu. Když třeba vidím, že nějaká paní v čekárně u doktora má hezký outfit, nedělá mi problém se s ní dát do hovoru a pochválit jí ho, zavést přirozeně hovor. To je pro mě ta nejpřirozenější forma, jak být vidět. Také mi docela dlouho trvalo, abych na otázku, co dělám, odpověděla hrdě, bez jakýchkoliv pochybností, že jsem stylistka. Pořád jsem cítila tlak, co bude následovat, že musím vysvětlovat, co je ta moje práce.
Je přece jen něco, co se ti z pedagogické praxe hodí do tvé profese stylistky?
Vlastně vždycky, když někomu řeknu, že jsem vystudovala pajďák, si uvědomím, že mi všichni většinou říkali, že mám učitelské vlohy. Že umím věci vysvětlovat a předávat dál. A to využívám, když vystupuji na různých workshopech, přednáškách a konferencích. Hrozně ráda mluvím o tom, co vše obnáší to, když si poptáte stylistku. Pro mě není móda jen něco povrchního.
Asi bych se Tě i zeptala, jak vnímáš vlastně českou módu na ulicích? Nebudeme tu dělat módní policii, spíš, jaké máme příležitosti a prostor pro zlepšení?
Já nejsem nějak zcestovalá, ale přece jen jsem nějaké země navštívila, tak to mohu porovnat. U nás je to za mě nuda a šeď. Bojíme se být vidět, trošku projevit nějakou svou individualitu. V Praze je to trochu jiné, je tu spousta cizinců, což trošku stírá všechno kolem. Ale jakmile jedu mimo Prahu, protože mám klientelu po celé ČR, do nějakého menšího města, tak je to vidět.
Co to podle tebe odráží nejvíc?
Já si třeba myslím, že to je i tím, že my tady v Česku nemáme úplně módní historii. Zase na druhou stranu, když se podíváme na první republiku, tak ta byla úchvatná. My jsme měli úžasný návrhářky, stejně tak jako i textilní průmysl. My jako národ tíhneme spíše k tomu pohodlí, ale už jako moc nevidíme, že pohodlí může být i hezké. Nemusí to být tepláky, tenisky, mikiny, ale mohou to být fajn pohodlné šaty, které mohou vypadat navíc dobře. Takže je to trochu smutný, protože třeba potom čím víc samozřejmě jdeme na jih Evropy, tak tam jsou barvy, vzory, lehkost a volnost!
A čeho se my ženy teda bojíme?
Asi toho, že nechci být vidět a nechci vyčnívat. Což se jako bohužel stane i v případě, že ty ženy si na sebe vezmou černej hábit, nebo něco, čím na sebe upozorní paradoxně víc, než když jsou oblečené hezky. Já mám spoustu citátů, které ráda používám. A jedním z nich je, že oblečení má kouzelnou moc. Dokáže zlepšit naší náladu. Je to jazyk, ale beze slov. Říkáme tím světu, kdo jsme.
Myslím si, že o módě moc nepřemýšlíme. Že ji tak nějak jako bereme. A hlavně, ať nejdeme nazí. A je to škoda. Není to vždy o penězích. Nemusí to být značkové. Nemusíme kupovat drahá trička na Pařížské. Spíš to začít brát jako součást své identity. Hrát si s tím. My ženy se bojíme, že když si vezmeme něco výrazného, tak si o nás někdo něco pomyslí. O tomto se s ženami na workshopech hodně bavím. Ten strach tam prostě je.
Když se na to podíváme ještě jinak, ona je to vlastně zase i práce se změnou, u klientů a klientek?
No jasně. Já třeba kolikrát prostě ocením paní, které je sedmdesát a dá si růžový vlasy. Nebojí se toho, být vidět. Setkávám se opravdu s tím, že i ženy po čtyřicítce o sebe nedbají a je to škoda. Je tam ten přístup, že se to nějak už doklepe.
Máš nějaký vzor mezi módními osobnostmi? Kdo Tě nejvíce inspiroval?
Já mám spíš zahraniční inspiraci. A doporučuji i těm, kteří v této branži jsou, abys sledovali trendy ze zahraničí. Ale třeba tady u nás, ale to je zrovna moje známá, byla to i klientka, tak to je Dana Škorpilová (pozn. red.: neznámější česká trenérka a výživová poradkyně zaměřující se na ženy 40+). Myslím, že jí je aktuálně 66 let. Ale ona je neuvěřitelná ženská, co se týče fyzičky, mindsetu a oblékání. Také má úžasného manžela, kterému je 74 let, je to ultramaratonec. A oni dva jsou ukázka, že to jde! A jako hlavně je vidět, jak se to pak projevuje ve všem. V radosti ze života, ve zdraví, ve všem! Skvělá byla i Iris Apfel (pozn. red.: americká módní ikona, fashion designerka, byznysmenka, interiérová designérka). A u nás mě ještě napadá Sisa Sklovská, Saskie Burešová, Marie Rottrová. Nebo modelky jako Tereza Maxová, Pavlína Pořízková, nebo Daniela Pešková. Ty jdou nějak s tím svým věkem hezky v pohodě.
Jak moc je nutný třeba kurz v této branži, pokud chci být módní stylistkou?
Upřímně ani nevím, jestli u nás něco takového je. Sama jsem absolvovala jen ten zmiňovaný kurz u Aleny Šafratové. Je tu třeba Institut módní tvorby, ale ten se specializuje vyloženě na návrháře a fashion marketing. V zahraničí je těchto kurzů určitě víc. Mě pomohlo samostudium, bavily mě materiály, studovala jsem, co je kašmír a co vlna. Dnes když máme umělou inteligenci a online nástroje a mám pro to zápal, tak to podle mě jde i skrze samostudium. Je ale potřeba začít to dělat a získávat zkušenosti. Chodit do terénu, zkoušet si to na reálných lidech. Můžete si studovat různé typy postav, kombinování barev a vzorů, ale pak vám přijde reálný klient a ta představa se vám může úplně rozsypat. Může mít nějakou postavu, ale zároveň to může být osoba s atopickým ekzémem. A pak musíte vybírat i jiné typy materiálů. Nebo zjistíte, že jeho životní styl je fakt šílený. Že nemůže mít boty na podpatku a upnuté kalhoty, protože třeba hodně cestuje. Je řada různých parametrů, se kterými musíte pracovat.
A jak tedy začít s tou praxí?
No, tady je to opravdu o tom, že budete vyhledávat návrháře, chodit po obchodních domech. Budete získávat kontakty. No a samozřejmě si to zkoušet na rodině a blízkých, ideálně i za recenzi, ať získáte zpětné vazby. Jakmile vás totiž někdo doporučí, tak máte vyhráno.
Jak vlastně pracuješ s kritikou a zpětnou vazbou od okolí?
S tím se v našem oboru prostě setkám. Můj názor je, že kritiku, a to nejen v tomto oboru, si můžeme brát jen od lidí, ke kterým bychom si šli pro radu. Pokud je to člověk, který v tom oboru něco dokázal a vybudoval, a předá mi tu kritiku konstruktivně, tak pak je to v pohodě. Ale pokud se setkáte s kritikou od lidí, co sedí doma na gauči a jen vás odrazují, tak je prostě nemůžeme brát vážně. V dnešní době, kdy existujeme na sociálních sítích jsou lidé schopni napsat vše, ale do očí vám to nikdo neřekne. Mimochodem, pokud vám i třeba stylista řekne, že je něco špatně, měl by ale zároveň říct, co je dobře. Pokud to neudělá, asi nedělá svou práci dobře. Ale to je pak většinou spíš taková módní policie, která spíše hledá jen ty mouchy. Ale už neřekne ten prostor pro rozvoj.
Péťo, máš ještě něco, co bys předala ráda našim čtenářům a čtenářkám, které třeba mají podobný nápad, na závěr?
Já k tomu vlastně jen chci říct, že jsem na začátku taky určitě bojovala. Bojovala jsem se strachem, jestli nebudu jediná v tom, co dělám, jestli už tu je někdo takový. Taky jsem si vždy, než jsem dala nějaký příspěvek na sociální sítě říkala, že už to určitě někdo napsal. Pamatuji si na jeden příspěvek o plavkách pro každou postavu. A já jsem tenkrát přesně v tu chvíli objevila příspěvek na toto téma a byla jsem z toho otrávená. Přemýšlela jsem, co vymyslet nového. Ale podstatné je podle mě do toho jít, nebát se rozjet to, co už tady je, protože vy jste tváří své značky. Vy jste ta značka a ta energie. Jsou to vaše zkušenosti. Každý jsme úplně jiný. Ti klienti si vás prostě najdou!
Doporučuji nekopírovat, psát sama za sebe, vytvářet sama za sebe. Mě si každý zapamatuje. Nosím krátké vlasy a brýle a pozoruji i, že mi některé mé klientky vlastně jsou hodně podobné (smích).
Petře Kasalové tímto děkujeme za rozhovor!
– Eva Kastl-
Projekt Posviť si na budoucnost bez předsudků registrační číslo CZ.03.01.02/00/22_020/0000863 je realizovaný z Operačního programu Zaměstnanost plus v rámci výzvy “Genderově nestereotypní volba studijního oboru a povolání.” Projekt je spolufinancovaný Evropskou unií.
