(2. část)
Na počátku je třeba si pocit nevědění/nejistoty/krize dovolit, vůbec si ji přiznat a s panikou nehledat její co nejrychlejší zahnání všemožnými vnějšími instantními řešeními. V případě volby střední školy potom nevzít první radu, kam bych měla/měl jít. Využít nepříznivých podmínek či krize tvořivým sobě vlastním způsobem je ona příležitost. Zapomínáme, že jsme sociální druh, všichni potřebujeme výživné vztahy, ve kterých se může dít dobré rozhodování. Mladí lidé zvlášť potřebují dostat prostor nevědět a zároveň vidět nějaké autentické příklady oné resilience – odolnosti v okamžicích křižovatek blízkých. A v době svého hledání potřebují být vtaženi do vnímání skutečných vztahů a výzev reálného života. To je ono tak trochu jiné kariérové vzdělávání. Nemusí ho ale poskytovat „kariéroví poradci“, ale vlastně všichni, kdo se přirozeně pohybují v každodennosti mladých lidí. Tady dochází k podstatnému vzdělávání, pokud ho potřebujeme vtěsnat do kolonky „kariérové“, prosím. Jen nemaťme slovem poradenství, protože slovo poradenství je velmi zavádějící. Ono kariérové vzdělávání mohou totiž mladým lidem nabídnout velmi dobře jejich rodiče, pedagogové, vzdělavatelé zájmové činnosti, ale i prarodiče, příbuzní a inspirativní dospělí v okolí, dnes možná i lidé na síti, influenceři a youtubeři, pokud ovšem mladým nabídnou příklad jejich vlastní autentické schopnosti vypořádávat se s osobními výzvami a uměním tvořivě zacházet s realitou. Příkladem budiž Kovy a jeho snaha proniknout a ovlivnit vzdělávání o současné historii, do čehož vtáhl několik institucí, škol, mnoho žáků i jejich pedagogů. Pokud mladistvým nabídneme příklady toho, jak spolupracovat na výzvách přesahujících jednotlivce, pokud mladí lidé dostanou šanci být toho součástí a dostanou od nás dospělých důvěru a víru v jejich možná netušené a ještě nerozvinuté schopnosti, můžeme to nazvat kariérovým vzděláváním, ale spíše vzděláváním obecně.
Dát mladým šanci zažít vedle nejistoty a obav i umění zastavit se, sdílet nejistotu s druhými a umět někdy počkat, až se věci začnou skládat samy bez nutnosti velkého tlaku. Stejně jako jim ukázat, že jsou také chvíle, kdy je třeba vydati úsilí směrem k akci, která bude respektovat nejen jejich osobní potřeby, ale i potřeby druhých, že lze ve spolupráci překonat různou nepřízeň a najít překvapivé objevy a pocit radosti ….. to je přirozené vzdělávání založené na vztazích.
To nejdůležitější, co teď mladí potřebují, je zažít naději, že svět je přes všechny problémy obrovským darem a krásným místem k životu, kde jsou životadárné všechny naše vztahy, propojení, nejrůznější improvizace a schopnost vnímat důkazy, že život si vždycky cestu najde, pokud jsme ochotni udělat mu prostor. Teprve pak se mohou mladí lidé zbavit strachu z chybné volby studijní cesty. Takovou podporu jim může poskytnout každý dospělý nebo zralejší kamarád, který pochopil, že ve volbě škol nejsou žádné chybné volby, že jsou mnohem podstatnější volby v životě, které děláme každý den po dlouhý čas a kterými ovlivňujeme svoji budoucnost víc, než si myslíme.
Například náš každodenní vnitřní dialog se sebou, naše myšlenky, umění být v přítomnosti, ve svém těle stejně jako vztah ke svým nejbližším, kamarádům, odvaha se autenticky vyjadřovat, opravdově hledat odpovědi, tvořit i bořit, experimentovat. Naše schopnost laskavě přijmout naše nejistoty, opětovné pokusy něco zvládnout, naše trpělivost jít krůček po krůčku a někdy zase důvěra skočit do neznáma, i když nevím, kde je cíl, protože prostě někdy není vůbec žádný cíl vidět, ale naše srdce nás tam prostě táhne.
Kdo je připraven toto mladým lidem nabídnout a ve svém životě ukazovat?
Možná, že se všichni včetně poradců potřebujeme každodenně učit kultivaci oné resilience, za kterou stojí mnoholetá praxe a rozvíjení všeho toho výše zmíněného, co vede k odolnosti, především umění spolu-být s blízkými a vším živým. Ale k tomu potřebujeme nějakou základnu a tím odjakživa v dějinách lidstva byla důvěra ve svoji hodnotu a své místo i otevřenost ke světu kolem nás a k tomu, co nás přesahuje. Tam se rodí pocit domova a odvaha z něj vykročit a porozumět celému příběhu světa (který se zdá být jiný, než jsme si po dlouhá staletí mysleli…), abychom pochopili, jaké síly jsou v každém z nás a které nás spojují s příběhem naší planety Země.
Chceme, aby naši mladí dospěli…Ve všech kulturách procházeli mladí rituálem přechodu do dospělosti, při kterém vždy hrála roli nejistota, dokonce i strach ze smrti, zbavení osobní identity a nejrůznější výzvy ponejvíce fyzického charakteru, opuštění známého prostoru a vydání se do světa a sil nepoznaného. Novodobou příležitostí v životě dnešních mladých je (nejen)evropská mobilita podpořená programy ERASMUS v podobě výměnných studijních cest, stáží, dobrovolnické služby apod. Takové zážitky a zkušenosti otevírají mladé k dospělosti a vděčnosti za život, stejně jako přináležitost k ostatním. Tam se rodí přijetí osobní zodpovědnosti za specifický úkol v životě……a pochopení nutnosti spolupracovat a postarat se o kvalitu života.
Role starších v těchto chvílích byla a i dnes je nezastupitelná. Je o vzorech, o poznání více než o vědění a vždy také o předání příběhu světa, který dává člověku naději a smysl a otevírá je touze stát se dospělým a nalézt své místo ve společnosti. Jinak není důvod překonávat překážky a nepřízeň života.
Kde se s tímto mladí lidé mohou potkat? Doma, ve škole, mezi kamarády, ve světě kolem?
Příběh světa jsme ve vzdělávacím systému rozkouskovali do školních předmětů tak, že z nich málokdo poskládá celistvý příběh světa, který by nám odkrýval svá tajemství a dával naději. Díky alespoň za ono finské školství, které už se rozhodlo příběh světa tolik do předmětů nekouskovat. Univerzita už je málokdy místem k porozumění univerzu, ale spíše o „papíru“, který by měl zaručit dobré „místo“. Moudrost a porozumění univerzu – světu a našeho úkolu v něm jakoby vymizely z našeho vzdělávání.
Příběhem světa se málokterý současný mladý člověk zabývá…možná v tomto čase budeme muset všichni připustit nevědění a absenci znalosti příběhu naší Země…a to chce hodně kuráže, abychom začali nově, nejen skrze poradce, ale ve všech dobrých autentických a podpůrných vztazích, každodenně hledat a nacházet odpovědi na to, zda sobě rozumíme, proč děláme to, co děláme a z jakého zdroje vyvěrá naše práce…, potom objevíme i onen příběh Země a celého Vesmíru, co přežil a přežívá kataklyzmata, která rodí nové galaxie na kosmické úrovni stejně jako naše vnitřní osobní kataklyzmata – nejistoty mohou zrodit nové více resilientní, a tím pádem životadárné, formy a uspořádání života.
Neustále pokračující příběh kosmu, který prochází denně každým jedním z nás, nám může být posilou i v okamžicích tak „marginální“ záležitosti jako je „volba střední školy“, pokud jsme si toho příběhu vědomi. Takové uvědomění, které nám dává možnost opakovaně prožívat onu velikost a dokonalost Vesmíru, který za 14 miliard let prošel vývojem od husté plazmy do galaxií a hvězd a dál až do podoby živých bytostí jako je člověk se schopností sebereflexe.
Znát a prožívat tento příběh a mít jeho naději může být dobrým předpokladem pro naši životní resilience – odolnost stejně jako pro volbu studijní cesty.
Takže pokud si máme posvítit na budoucnost, nezapomínejme dát žákům příležitost být co nejvíc přítomni příkladům reálného tvořivého života, stejně jako v nich vidět onen kosmický proces, který nám osvětluje a pomáhá v našich každodenních „lokálních“ rozhodnutích a krocích a v každodenní realitě. Jak říká Stephan Martin, americký astronom NASA, lektor, spisovatel, učitel a psychoterapeut „Think globally, act locally.“
– Kamila Koblerová–
