Nechme děti “umazat se životem” – 3. díl
Formální vzdělávání je důležité stejně jako to neformální, pokud i škola chce do vzdělávání vnést více toho reálného a prožitkového, je jasně dokázáno, že si to formální děti lépe zapamatují, a navíc získají mnoho kompetencí, které se jim budou hodit právě v okamžicích, jako je třeba rozhodování, kudy v životě chtějí dál. Budou si více věřit a vědět více, kdo jsou. Chceme-li jim jako rodiče i jako pedagogové nabídnout to, co se ukazuje pro jejich kvalitu života a wellbeing v současnosti klíčové, totiž resilience – odolnost, totiž schopnost ustát nepřízeň/změnu/nejistotu a flexibilně najít svoji cestu, jak se na ni adaptovat, potom je potřeba udělat krok od výpočtů a opisování či testování i k praktické sebezkušenostní výuce. Prostě je nechat “umazat se životem” i ve školních hodinách. Anebo barvy reálného života přinést do školy. Co nejvíce vtáhnout zaběhané firmy, společnosti a organizace, které se v okolí školy nacházejí včetně těch, ve kterých působí rodiče žáků. Stejně důležité je přivést děti tam, kde se něco teprve tvoří a vyvíjí, od co-workingových center a HUBů po nejrůznější tvořivé ateliéry. A nepochybně důležité je doplnit skládanku společenskými výzvami, které i děti cítí, a nechat je hledat řešení tam, kde zatím žádná řešení nejsou. Např. chybějící cyklostezky do jejich školy, vtáhnout je do architektury veřejného prostoru mezi jejich bydlištěm a školou nebo je vystavit jednání se zastupiteli města, městské čtvrti, pozvat je do školy a dát dětem prostor vidět do toho, co se v jejich městě či obci děje a na čem jejich zastupitelé pracují. Tohle je také umazání se reálným životem. Nebo … jakékoliv téma, kterým děti žijí a pro dobré bytí ve škole i mimo školu řeší. Známe jejich témata, která najdeme v běžných předmětech? Jsme připraveni se na nich spolu s nimi učit a hledat řešení? Jsme připraveni být jim v tom průvodci a ukázat i naše nevědění pro výzvy reálného světa kolem nás a vystavit i sebe jako pedagoga nebo rodiče nevědění a přirozené frustraci spolu s dětmi, která nás žene k dlouhodobější práci, vytrvalosti a občas také k radosti z dosažení alespoň malého výsledku? Není tohle péče, která posouvá a otevírá cestu k zodpovědnosti a zrání?
V tom doslovném smyslu už jsme přišli na to, a výzkumy to dokazují, že naše fyzická imunita potřebuje kontakt s blátem, deštěm, nepříznivým počasím, bakteriemi a viry stejně jako s hřejivým sluncem a přírodní krásou. V té psychické rovině nám to trvá trochu déle… Čeká nás patrně ještě nějaký čas, než se kyvadlo ustálí a pochopíme, že je třeba zlatého středu i v naší péči, výchově a při vzdělávání dětí.
Tak jako jin potřebuje jang. I naše vzdělávání potřebuje promíchání reálných životních výzev s laskavou podporou a péčí. Teorie s praxí.
Velké výzvy bez podpory a laskavosti, zneužívání moci rodiče či pedagogů, jsou traumatizací a ke zrání a porozumění světu málokdy vedou, stejně jako samotná laskavost, péče a bezpečí bez přirozených výzev jsou mateřskou “přepéčí”, která brání dozrávání, odděluje od reálného života a schopnosti v něm obstát.
Tak kéž se zase děti alespoň o prázdninách trochu “umažou reálným životem”, na táborech, cestách necestách, i za barákem, na louce, na poli, za hranicemi, všude tam, kde lze něco alespoň okoukat a kde si lze i nějaké výzvy vyzkoušet na vlastní kůži. Kéž k tomu umíme dát dětem šanci a podpoříme je k objevování světa kolem. A věřím, že jsou mezi dětmi i ty šťastnější, z takových škol, které jsou schopné využít prázdninových dobrodružství dětí ve výuce. A otevřené skutečným lidem, mimo školu, kteří něco tvoří, o něco usilují, něco vytvářejí a neustále se vzdělávají a jsou ochotni to s dětmi v rámci školní výuky sdílet.
Tak hezký zbytek prázdnin dětem, rodičům i pedagogům!
– Kamila Koblerová –
