Nechme děti “umazat se životem” – 2. díl
V předchozím díle jsem se dotkla mimo jiné tématu zrání dětí, přeneseně “umazání se životem” a podmínek pro takové zrání, kterými je letitá cesta vývoje, která je i o bolesti, nepřízni, ztrátách a nevědění…
Nechci nikoho nechat na pochybách, co takovou bolestí myslím. Rozhodně je třeba rozlišovat. Pokud se děti navzájem trápí, šikanují a dělají si např. v šatně po vyučování ostudné pupendo, které nejen fyzicky bolí, ale zárověň je doprovázené pocity zostuzení a ponížení, jde o hloupou traumatizaci. Ta může vést k trvalým zraněním léčeným v ordinacích psychiatrů, klinických psychologů nebo s psychoterapeuty nebo také k pokusu o sebevraždu. Stejně tak je hloupou traumatizací situace, kdy učitel “plísní” žáka před celou třídou za to, že se nebyl schopen naučit látku, nebo když udělí pětku z písemky žákovi, protože do ní dopisoval své jméno po signálu k položení per na lavici a ukončení práce. Situace, které jsou o pocitu bezmoci doprovázené zneužitím moci pedagoga a jeho nadřazeného postavení. Tady věta “co tě nezabije, to tě posílí” neplatí. Tu větu mohou zpětně vyslovovat jen ti, kteří ji uměli zvládnout a nahlédnout z odstupu, s humorem, z pozice vnitřní síly. V dětském věku jsou to spíš výjimečné případy, většinou takové situace děti neposílí a některé se s nimi doživotně vyrovnávají nejrůznějšími způsoby. Statistika, kolik dětí takové situace posílily, by byla jistě zajímavá. Pokud je součástí bolesti lidská zloba a zvůle, potom taková zranění jen ztěžují už tak náročné období hledání vnitřní síly a svého místa v životě dětí a mladých lidí. Ne všechny rány se zahojí a je zbytečné nést si je do dospělosti anebo je ani nepřežít. Proto buďme velmi ostražití, kdy jde o hloupou traumatizaci, které je třeba říct ne, a kdy jde o přirozené lidské utrpení, které je a mělo by být součástí vývoje a života. Jako rodiče jsme většinou na pozoru, umíme ale rozlišovat? Hyperprotektivních rodičů, kteří se snaží zabránit jakékoli bolesti a nekomfortu svých dětí, je díky jejich vlastním nezpracovaným a do dospělosti neošetřeným zraněním také mnoho.
Jak tedy namíchat naši asistenci v roli rodičů, pedagogů nebo poradců nejrůznějšího druhu tak, abychom nebrali dětem šanci zrát? Můžeme se snažit opečovat naše mladé a citlivé děti tak, jak jen to půjde, aby jim ani vlásek nebyl zkřiven, aby dostaly, co pořebují… ideálně dostupné všem a vždy… online i offline. S cílem, že všichni dojdou péče, informovanosti, poznání, zralosti a uvědomění a vědomé zodpovědnosti, někdy používáme pojem “řízení svého života či kariéry”. Je to ušlechtilý cíl, i když podle mě idealistický, nikdy tomu tak nebylo a patrně jen tak nebude, jsme rozdílní a ke zrání někdo potřebuje mnoho kotrmelců, jiný více laskavé podpory, jiný tvrdých výzev, někdo nedozraje nikdy. Kolik procent dospělých ve Vašem okolí má pocit, že zodpovědně řídí svůj život? Lidské zrání a dospělost přichází nejvíce tehdy, pokud umíme dobře dávkovat obojí, výzvy a realitu života stejně jako bezpečí, laskavou péči a přijetí. Resp. z lásky k dětem nabídnout laskavé, ale hlavně co nejreálnější výzvy! Co tedy můžeme? Připojit k formálnímu vzdělávání mnoho toho neformálního v nejrůznější podobě. Čí je to úloha? Školy nebo rodiny nebo obou?
Máme prázdniny a tak k tomu máme aktuálně nejvíce příležitost my rodiče, v průběhu školního roku i pedagogové, pokud tedy děti nesedí celé dny nad učebnicí nebo před obrazovkou a potom doma nepočítají jen úkoly do sešitu.. Více v posledním dílu tohoto zamyšlení.
Jako rodiče můžeme dětem ukazovat reálný život každý den, kdy jsme s nimi, specificky a intenzivněji i o prázdninách. Můžeme je možná vzít “za humna”, i kdyby jen za hranice kraje, nebo i dál. Vystavit je novému, nechat na nich zodpovědnost za výběr destinace našeho výletu, nechat je akci naplánovat nebo vyzkoušet akci bez plánu, nechat je třeba i fyzicky bloudit a hledat cestu z bloudění ven, nechat je domlouvat se s cizími lidmi, nechat je dojet třeba poprvé k babičce a dědovi samotné, vzít je okoukat práci jiných, ať už je to klasické umění nebo třeba jen dobře postavená pergola nebo svěle připravený gril. Nechat je připravit menu na posezení s přáteli a po takové oslavě jim dát na starosti úklid. Ukázat jim, jak odpočívat a pečovat o svoji regeneraci. A dát jim šanci nevědět, být v úzkých, se všemi riziky, ztratit se sobě, hledat, bránit sebe, své názory, volit a nést důsledky, aby pochopily, že je vlastně jedno, jakou strategii – jak na to – zvolí, hlavně, že se o to v období dětství pokouší a, i kdyby to mělo mnoho pokusů a omylů, mnoho zatáček, ocenit jejich odvahu a reálné snažení. Tohle je kariérové vzdělávání, které může nabídnout svým dětem každý rodič, ani o tom možná neví. Každý rodič je kariérovým poradcem – neoznačeným – stejně jako je jím každý pedagog, ať už si je takové role a svého vlivu vědom či ne. Ideálně, pokud si je toho alespoň trochu vědom.
Z těchto okamžiků, z rodiny či ze školy, budou jednou děti čerpat, až budou třeba volit střední nebo vysokou školu. Mohou nevědět, je to přirozené, mohou se obracet na školu, poradce nebo rodiče. Ale jejich kariérové poradenství probíhalo mnohem dříve, aniž o tom věděly všechny strany, a proto ho možná nebudou vůbec potřebovat, protože jejich rodiče nebo pedagogové měli odvahu nechat je “umazat se životem”, kdy i oni zkoušeli, chybovali, hledali, kladli si otázky… Pak možná jejich děti či žáci snáze pochopí, že je vlastně jedno, jakou školu zvolí, jaké měly známky, zvlášť v době celoživotního vzdělávání, kterému se nevyhneme, pokud chceme ocenit život v jeho celosti a kráse. Pokud děti chtějí být svobodnými a moudrými lidmi, volba povolání v 15 nebo 19 letech je jen “vstupní branou”, je jen počátkem, není nepodstatná, ale není tou nejdůležitější v životě. Voleb budou naše děti dělat ještě mnoho. Stejně, ne-li víc, se ukazují být osudové vztahy, které na našich cestách navážeme, chyby, které opláčeme, beznaděj, ze které najdeme cestu ven, reálné překážky, které prožijeme a překonáme, vůle zkoušet a odvaha objevovat. V lavicích, při výpočtech, v učebnicích, ve virtuálním prostoru, na YouTube toho hodně uslyšíme, uvidíme, přečteme, ale pokud si to neosaháme, neprožijeme ve spojení s reálnými lidmi, nevytvoříme, nezkazíme a neopravíme sami, budeme jako na all-inclusive pobytu u bazénu, kde je to jistě fajn, ale reálný život destinace poznáme jen z malé části nebo vůbec. Pokud děti nevyjdou na dobrodružnou výpravu po reálném světe, budou možná v iluzi, že se věci dají zařídit, koupit, odkliknout rychlostí blesku, budou v pokušení, že k nalezení “správné” střední školy si lze objednat poradce, že stačí rozhovor s virtuálním či reálným člověkem a bude jasno jako při vyhledání informace na Googlu nebo Wikipedii, jako při objednání zájezdu s krásným bazénem. Co se sebou v životě dál, ale na Googlu nevyčtou… Vyčtou tam, kam se lze umístit do vzdělávací soustavy nebo na trh práce, ale jak dosáhnout onoho dobro-bytí, k tomu potřebují dlouhou cestu a opakované “umazání se” reálným životem.
O tom, jak důležité je formální i neformální vzdělávání a jak je dobré tohle dobře propojit i ve škole, bude poslední 3. díl zamyšlení se nad zráním našich dětí s názvem “Umazání se životem” ve škole.
– Kamila Koblerová –
