Volba školy

Domluvte si konzultaci s kariérovým poradcem

Vyberte si způsob, který vám vyhovuje – chat, e-mail, online nebo osobní setkání. Zvolte si poradce, datum a čas podle svých možností.

Mapa podpory a spolupráce

Mapa s přehledem škol a dalších institucí, které s námi buď spolupracují nebo poskytují související služby, včetně základních informací o nich. 

Mapa podpory a spolupráce

Mapa s přehledem firem a podpůrných institucí Plzeňského kraje, které s námi spolupracují, včetně základních informací o nich. 

Nechme děti “umazat se životem” aneb pohyb kyvadla ve vzdělávání

Nechme děti “umazat se životem” – 1. díl

 

Jako rodiče chceme pro děti to nejlepší. Ve všech dobách tomu tak bylo, i dnes nepochybně je. Všichni pedagogové chtějí být dobrými pedagogy nebo se o to snaží, věřím jim to, a přesto se stále objevují nové pedagogické a výchovné přístupy a metody, odlišné od těch předchozích. Neupírám nikomu, že s nejlepším vědomím dělá to, co dělá, ale… v poslední době mám pocit, že se nám i ve vzdělávání nevyhýbá kyvadlový pohyb od extrému k extrému… v přístupu k dětem, ať je to doma či ve škole. Ano, i já coby rodič, i já coby kariérová poradkyně jsem ovlivněna dobou a obecnými trendy, a mám-li být upřímná, potřebuji pochybovat a kladu si stále častěji otázku: Kde se v podpoře a péči o děti nacházíme? Podporujeme děti ve prospěch jejich zrání? Kladete-li si tuto otázku jako rodič či jako pedagog také, zvu Vás k zamyšlení. Kdy jindy, než o prázdninách?

Dívám-li se s odstupem na proběhlý školní rok, na covidovou dobu ve vzdělávání a výchově dětí, došla jsem k několika soukromým závěrům. Přístup i slovník pedagogů, který jsem mohla v přímém přenosu pozorovat v distanční výuce svých dětí, se mi jeví, zjednodušeně řečeno, dvojího druhu.

Na jedné straně jsem byla, bohužel i v 21. století, svědkem každodenního traumatizování dětí ve škole, v distanční či prezenční formě. Stále jsem viděla zneužívání moci pedagogů, vydírání přes známky a zacházení s dětmi jako s nesvéprávnými objekty bez názoru a pocitů. Viděla jsem školu, kde je běžné frontální mocenské předávání informací, zapisování do sešitů toho, co je slyšeno, či opisování toho, co je nastudováno z učebnic bez prožitku, bez experimentu. Stále děti počítají a počítají fyzikální příklady a chemické vzorce bez demostrace a pochopení. Stále jsou názory dětí známkovány, stále děti nediskutují, neučí se vzájemné spolupráci a stále jsou vystavovány atmosféře strachu z neúspěchu, z chybování, stále je jim vyhrožováno testy a známkováním, zastrašování typu “Nemyslete si, že když už jsou uzavřené známky, že vás nemohu vyzkoušet!” apod. Jako bychom stále přepokládali, že v této atmosféře se děti něco naučí nebo zapamatují pro život? Stále jsou učitelé i děti zajatci “obsahového transu” a emoce, nápady, hra, imaginace, tvořivost, improvizace do školy patří jakoby na okraj nebo tak maximálně na první stupeň. Komenský se v hrobě obrací… a mnozí z nás mávnou rukou a považují to za nutnou samozřejmost, která patří ke škole, protože to jinak s dětmi nejde.

Kyvadlo se pohybuje na druhou stranu, ano, i já na té druhé straně vidím a jsem mnohdy součástí snahy maximálně opečovat každé jednotlivé dítě, ze školy vytvořit oázu pro jejich tělo i duši, pojem wellbeing dorazil do škol! (Zatím nemáme ustálený český výraz, “dobro-bytí” může být adeptem.) Mnohde už vědomě pracují s klimatem třídy, cítíme potřebu postarat se za veřejné peníze o dobro-bytí neboli wellbeing dětí i pedagogů, chceme zajisitit individualizované studijní plány, které srovnají všem šance, poskytnout poradce všeho druhu, kteří budou k dispozici všem potřebným a vždy jako služby školy dostupné rodině. Chceme podobně jako v rodině vytvořit ve škole zónu bezpečí, přijetí a podpory a prostor pro inpiraci, jak si poradit se životem a jeho výzvami, místem přátelského vzdělávání. Vize wellbeingu a rovných šancí je pěkná. Kolik toho ale reálně mohou pedagogové zvládnout, jsou-li taky jen lidmi, kteří řeší své děti, své trable, své nejistoty a své vzdělávání formální či neformální? Je reálné po nich chtít to, co se nedaří ani v rodinách, kde jde většinou o naše biologické děti a máme jich o poznání méně než je ve školní třídě? 🙂 Někde se to možná daří, tak jako v rodinách jsou léta lepší a léta horší. Některé dítě je povedenější, některé méně. Jak tedy vidět realitu a neztratit naději?

V době, kdy počet antidepresiv, sebepoškozování, závislostí, sebevražedných tendencí nebo jen prostá absence sociálních dovedností a schopnosti navazovat vztahy u dětí roste. Čísla o syndromu vyhoření mezi pedagogy, zvláště po distanční výuce, rostou také. Traumatizace, které jsme v rodinách i ve škole svědky, je bohužel běžným českým symptomem.

Vnímáme-li situaci reálně, vize o harmonickém prostředí ve školách, o wellbeingu pedagogů i dětí se může jevit jako sci-fi. Ušlechtilý záměr, dobrý směr, kyvadlo je určitě třeba začít tímto směrem posouvat. Traumatizace je mnoho a je třeba se pokoušet ji mírnit, bezpochyby, i ve školách. Neboť samotný vývoj klade na jedince nemalé nároky a není nikterak jednoduchý sám o sobě. Vnímat v životě, zvlášť v době covidové, radost, smysl a naději může být obtížné pro dospělé stejně jako pro děti, které vedle nich vyrůstají. Traumatizace nám na cestě ke smyslu nemusí pomáhat, troufám si říct ani nepomůže.

A teď jedno zajímavé číslo, které by mohlo zajímat nejen kariérové poradce, ale i pedagogy a rodiče a dokládá složitost výchozí situace na cestě za dobro-bytím. Česko patří v OECD mezi pět zemí s nejnižším podílem žáků, kteří vnímají jasný smysl svého života. Není divu, že české děti neví, co v životě chtějí, tudíž si neumí poradit s volbou další školy. Kdyby ve škole nepotkávaly spolužáky, do školy by vlastně ani chodit nechtěly, vyjíždět do světa na studia a na zkušenou se také příliš nehrnou… V době, kdy se vzdělávání stává celoživotní potřebou! No hurá!!! Není to příležitost dát jim konečně prostor nevědět a s nevědomostí si poradit? Třeba za naší asistence, třeba po svém, bez asistence a s riziky, které k životu patří? Není tohle první krok k dospělosti a k šanci “umazat se” životem a všemi jeho barvami, aby jednou člověk byl schopen vést se životem dialog, orientovat se v něm, hledat a nacházet v něm smysl, umět vnímat realitu jaká je? To ale bez dlouhé letité cesty vývoje, která je o bolesti, nepřízni, ztrátách a nevědění není podle mě možné. Jako antropoložka vím, že každý přechodový rituál směrem k dospělosti má v sobě složku nepřízně a bolesti, osamění, odloučení, beznaděje a taky pracného hledání, překonávání sebe sama a učení se novému.

Jak je to tedy s tou bolestí a jak rozlišovat mezi hloupou traumatizací a přirozeným utrpením “přechodového rituálu” dětí v dospělé se podíváme v dalším prázdninovém díle o fenoménu “umazání se životem”.

– Kamila Koblerová –

Další články v této kategorii

„Osudová volba“ povolání

Jsem kariérová poradkyně. A jako taková mám pomáhat dětem, mladým lidem s volbou povolání. Ale kromě toho jsem také arteterapeutka, lektorka a začínající psychoterapeutka. A protože spravuji několik webových, Facebookových a Instagramových stránek, tak jsem asi taky správce sociálních sítí, copywriter a kreativec…?

Číst více
“Umazání se životem” ve škole

Nechme děti “umazat se životem” – 3. díl – Formální vzdělávání je důležité stejně jako to neformální, pokud i škola chce do vzdělávání vnést více toho reálného a prožitkového, je jasně dokázáno, že si to formální děti lépe zapamatují, a navíc získají mnoho kompetencí, které se jim budou hodit právě v okamžicích, jako je třeba rozhodování, kudy v životě chtějí dál.

Číst více
Přirozené utrpení, nikoliv hloupá traumatizace

Nechme děti “umazat se životem” – 2. díl – V předchozím díle jsem se dotkla mimo jiné tématu zrání dětí, přeneseně “umazání se životem” a podmínek pro takové zrání, kterými je letitá cesta vývoje, která je i o bolesti, nepřízni, ztrátách a nevědění… Nechci nikoho nechat na pochybách, co takovou bolestí myslím.

Číst více

Domluvte si konzultaci s kariérovým poradcem

Nevíte si rady? Máte raději osobní přístup? Chcete svou situaci probrat s odborníkem? Vyberte si poradce a formu konzultace.