Jsem kariérová poradkyně. A jako taková mám pomáhat dětem, mladým lidem s volbou povolání. Ale kromě toho jsem také arteterapeutka, lektorka a začínající psychoterapeutka. A protože spravuji několik webových, facebookových a instagramových stránek, tak jsem asi taky správce sociálních sítí, copywriter a kreativec…? I ve svém okolí mám lidi, kteří sedí jedním zadkem na mnoha židlích. Dělají více profesí najednou a ve všech jsou dobří. Vůbec to neznamená, že by nějakou práci dělali jen napůl. Naopak, ta pestrost jim dodává energii a široký záběr jim umožňuje vidět souvislosti, propojovat obory a přinášet do nich čerstvý vítr.
Proto je mi líto, že je stále normální, aby rodiče, učitelé a dokonce i kariéroví/výchovní poradci na školách tlačili děti do kouta: Co z tebe bude? Čím bys chtěl/a být? Musíš si vybrat jedno povolání, jinak to nejde. A děti, které se posledních několik let potýkají s velkými nejistotami, znejistí ještě víc. Protože kolem sebe vidí, že je možné živit se různými způsoby, že jedno zaměstnání není vždycky jistota, že je zajímá a baví víc věcí nebo zatím vůbec nemají tušení, co by je vlastně bavilo…
Hodně mladých lidí, se kterými se setkávám, je zaseknutých v jakési rozhodovací paralýze. Cítí tlak okolí, že by si měli „zvolit“ budoucnost, a to je tak velké sousto, že by to dostalo do kolen i zralého dospěláka. Jak si mám proboha vybrat, když vůbec netuším, co ta budoucnost přinese? Tak mnoho změn za poslední desetiletí, tak velké události, které rozkolísaly pevné základy našich životů – pandemie, válka, klimatické změny, migrace… Nemluvě o změnách, které máme přímo ve svých domovech – rozvod rodičů, strejda přišel o práci a asi pije, ségra se poslední dobou chová divně, s babi a dědou se nebavíme, protože podlehli dezinformační politické kampani, a ze sociálních sítí prší stovky dobrých rad, co dělat a jak žít.
Ačkoli všichni cítíme, že by to chtělo nějakou systémovou změnu vzdělávacího systému, než k tomu dojde, můžeme dětem ulevit alespoň drobnými změnami. Přestat mluvit o volbě povolání a začít mluvit o činnostech, kterým by se chtěli věnovat, o dovednostech, které mohou využít různými způsoby v mnoha profesích, o výzvách, na jejichž řešení by se chtěli podílet. Ukazujme jim, že je fajn, mít nějakou vizi, která se odvíjí od jejich vlastních nadání a dovedností, a tu mohou naplňovat v různých činnostech, které je v životě potkají.
Budete oponovat, že si přece ale musí vybrat, na jakou střední nebo vysokou školu půjdou, o jakou práci se budou ucházet. Ano, jeden obor studia si nakonec zvolí, nejraději ten, ve kterém mohou nejlépe uplatnit svoje silné stránky, rozvíjet svůj potenciál, ten, který jim v tu danou chvíli dává největší smysl a směřují tam největší díl své energie. Nebo ten, který prostě bude tím „nejmenším zlem“. Ale s vědomím, že to není jejich definitivní volba, ze které už není možné nikam uhnout. S vědomím, že později mohou studovat jiný obor, druhou, třetí školu, nebo spíš po cestě získat a rozvíjet i svoje další talenty a věnovat se různým činnostem, ve kterých budou naplňovat nebo znovu formulovat svoji vizi.
Austin Kleon prý řekl, buďte sloveso, ne podstatné jméno. A myslel tím, že se nemusíte vměstnat do škatulky jednoho povolání. Nemusíme mladé lidi tlačit do rohu, že si musí vybrat, protože nikdy nevíme, v jaké budoucí práci se jim bude hodit zrovna tenhle talent. Když mám vizi zlepšovat lidem život, tak je jedno, jestli to budu dělat jako psychoterapeutka nebo jako konstruktérka…
-Barbora Kreislová-
