“Svět práce se mění. Staré obory zanikají a nové čím dál rychleji vznikají. Post-covidová doba přeskládá podobu světa práce.” Tohle jsou časté věty, které slýcháme a čteme napříč škálou sdělovacích prostředků. Málo se však dozvídáme o charakteru mechanismů, které za touto změnou stojí. Tedy odpovědi na otázku, zda svět práce se mění a my se měníme s ním, nebo se měníme my a s námi i svět práce?
Jednoznačná odpověď zde není snadná, přesto jediné, čeho můžeme docílit, je právě na takovou situaci (nebo spíše proces) odpovědět. Každá změna, dokonce i taková, která vychází z nás samotných, si žádá především odpověď na ni. Odpovědí je naše reakce, tedy akce reagující na jinou akci. Tou může být byť jen rozhodnutí, zda vůbec reagovat chci, případně, že reagovat nechci (je to mé rozhodnutí, tudíž druh reakce). Jinými slovy, nemůžeme nereagovat, ale co můžeme, je rozhodnout se, jaký druh reakce zvolíme.
“Nevím, co chci dělat. Nenapadá mě, jakou školu bych mohl jít studovat. Netuším, na co bych se hodil.” Toto jsou zas časté věty, s nimiž se u svých klientů setkávají kariéroví poradci napříč škálou institucí, v rámci nichž své služby poskytují. I zde se vnucuje otázka, zda mechanismy vzdělávání jsou něčím, co trpně podstupujeme, nebo něčím, s čím činně vstupujeme do vztahu v souladu s naším sebeurčením. A také zde platí, že jediné, co před námi nevyhnutelně vystupuje, je potřeba naší odpovědi.
Potřeba odpovědí je ostatně tím, co do velké míry definuje moderní kariérové poradenství. Kariéra jako otisk vlastního sebeurčení ve vnějším světě je výsledkem celé řady dílčích rozhodnutí, kterým předcházely často jednoduché, ale důležité otázky. Význam odpovědí na dílčí a jednodušší otázky předcházející složitějšímu rozhodování ostatně není ničím novým, vždyť této naléhavé lidské potřeby si všiml už Sókratés před více než dvěma a půl tisícem let. Dodnes je nejen filosofům velkým vzorem, protože vůlí dovést každého k uspokojivé odpovědi inspiroval vývoj, jehož špičky dnes vidíme na technické úrovni v 3D tiskárnách a nanopočítačích. V rovině lidské pak v nadějných experimentech s participativním uspořádáním organizací, podmíněným svobodou a odpovědností jednotlivce v přístupu ke vztahům, práci a celé společnosti.
Nepřestávejme se proto ptát po akcích a reakcích a neslevujme ze svého nároku na svobodu našeho rozhodování. Třeba tím, že občas využijeme služeb poradce, který, bude-li kvalitní, spolu s námi pomůže probudit malého Sókrata v našem nitru.
– Jan Brabec –
