(1. část)
To, že je rok 2020 výjimečný, zažíváme všichni na vlastní kůži. Přináší potřebu přijmout, že vše je jinak, než jak jsme plánovali. I u nás v Info Kariéře je letos vše jinak, i my se musíme adaptovat. V pořadí už 4. ročník festivalu vzdělávání a práce “Posviť si na budoucnost“ se díky převratným společenským změnám a finančním úpravám letos bude konat v trochu jiné podobě. Jiní organizátoři, jiné finance, jiné prostory. Jiný obsah? Jak se promítne zkušenost doby koronavirové do akce „Posviť si“? Možná to nebude ani tolik v rovině viditelné, i když minimálně změna místa přináší inovace, ale v rovině, která se odehrává uvnitř nás všech zúčastněných.
Budoucí osmáci a deváťáci základních škol, jejich rodiče, kteří většinou navštěvovali plzeňské DEPO, do něj na podzim 2020 nepřijdou. Jistá příležitost potkat se na jednom místě se zástupci škol, zástupci zaměstnavatelů v Plzeňském kraji, využít poradenské zóny festivalu, kterou nabízí jak Úřad práce, tak lidé z Info Kariéry, bude. Bude vše ale trochu jinak, v prostorách SOU elektrotechnického ve Skvrňanech. Nové místo, stejný záměr, ale přece… něco bude nebo by mohlo být jinak.
Možná, že „doba koronavirová“ přinesla dětem i jejich rodičům, kteří mají před sebou studijní volbu, více nejistoty a více nevědění, jak dál a s čím spojit svoji budoucnost než v předchozích letech.
O tom, jak bude fungovat náš svět, celosvětová ekonomika, vzdělávání atd. teď neví nejen osmáci a deváťáci, ani středoškolští studenti, ani jejich rodiče, pedagogové, ani kariéroví poradci. Myslet si, že existuje někdo, kdo by nám dal „dobrou radu“, abychom mohli být v klidu, je teď o mnoho více iluzí než kdy předtím.
Není na tomto nevědění a nejistotě něco podstatného a důležitého? Jak pro žáky, jejich rodiče, pedagogy i kariérové poradce? K čemu by to mohla být příležitost?
Zbavit se o něco více iluze, že mi snad někdo řekne, co by bylo pro mne dobré, výhodné, perspektivní, zaručené, na co se hodím a na co bych určitě (ne)měl/a pomýšlet. Přijmout realitu, že není nikdo, kdo by za mě lehce vyřešil mé NEVĚDĚNÍ, kam mám jít po škole a co mám dělat… Pochopit, že hlavní díl odpovědnosti za mé rozhodování a mé tázání je na mně, že se nedělá jednou provždy a nedá se vnímat izolovaně od prostředí, ve kterém žiji.
Rodiče, pedagogové i poradci si teď mnohem více musí připustit, že jejich role nespočívá v dobrých radách, ani v zaručených informacích, protože všichni teď čelíme lidskému nevědění a nejistotě, která je předpokladem pro opravdu autentickou cestu k poznání a nalézání svého místa ve světě. Jde o opakované hledání a opakované nalézání. To je podstatou inovací i podstatou změn společenských systémů, a hlavně podstatou života a udržení jeho kvality. Pokud nám ovšem ve vzdělávání o něco takového jde…
Ve chvílích nevědění máme šanci procházet velkým zráním, potkat se s naší vnitřní silou, schopností přežít a nalézat netušené cesty, v takových okamžicích vzniká to, čemu se říká rezilience – životní odolnost jednotlivce, ale i lidstva, a tedy schopnost zvládat náročné situace a překonávat krize. Jde vlastně o umění vypořádat se s realitou, i když se nám jeví jako nepříznivá.
Rezilience je jedna z velmi skloňovaných schopností potřebných pro nové časy našeho světa. Ona ale vždy byla zapotřebí, za všech časů, jinak bychom na této planetě už dávno nežili. Co je ale důležité si uvědomit, že ne všichni stojíme na stejné startovní čáře. Nejen co se týče biologické, psychologické vybavenosti a sociálního zázemí, ale v ČR aktuálně čelíme i velké různosti v kvalitě a dostupnosti vzdělávacích služeb. A tak se všem ne stejně daří se s nepřízní, nejistotou ale i výzvami a zátěží potkat a zacházet. Pro některé mladé lidi je období volby střední školy jedna z přirozených životních výzev, kterou zvládnou bez výraznějších dramat a specifické pomoci. Pro jiné je to výzva vyžadující jejich velkou pozornost, úsilí a rozhodování, zda přijmout či nepřijmout nějakou podporu okolí, která jim pomůže zorientovat se. Pro některé teenagery se to může stát první těžko překonatelný stav podobný „konci světa“, kdy přijmou cokoliv, co je z této nejistoty „zachrání“. Nic není špatně či dobře, každý dělá své maximum.
Na povrch ale vyplouvá, kdo je jak se svojí reziliencí daleko a jaké strategie překonání takové výzvy jsou mu aktuálně dostupné. Může to být okamžik pro zjištění, že se člověk potřebuje věnovat léčení mnohých mikro či makro-traumat, které brání se s touto výzvou, v podobě volby školy nebo třeba i zkoušek z dílny CERMAT, vypořádat. A může to být okamžik uvědomění si svého místa v rodině, (ne)pevnosti vztahů s kamarády nebo absence zájmů a absence vlastní vnitřní motivace. Může být na místě zcela neformální podpora blízkých, ale může to být příležitost využít nejrůznější pomoci z oblasti psychologie či psychoterapie, někdy i psychiatrie, jindy jsou na místě sociální služby a rodinné poradenství. V každém případě jde o velkou senzitivizaci vůči fungování a nefungování světa a vůči vztahům, ve kterých žijeme a jakých jsme schopni. A to je možná to nejpodstatnější. Volba střední školy se tak stává nejen volbou školy, ale místem novodobého „přechodového rituálu“ mladých a jejich zcitlivění k realitě života a ke schopnosti si k němu hledat vztah. Stejně tak jde o hledání vztahu k sobě a k druhým, jde o umění čerpat z nich, posilovat je, stejně jako schopnost uvědomit si svoji samotu, bezradnost, možná touhu po jiných vztazích a možná i jiných pravidlech světa.
Žáků, kteří potřebují při volbě střední školy „odbornou“ pomoc, není málo. Roli jistě hraje nárůst profesí, které jsou jim připraveny podat pomocnou ruku (na rozdíl od dob jejich rodičů – kariéroví poradci jsou vlastně novodobou mladou profesí), stejně jako fakt, že mladí lidé, kteří si s realitou, v jaké žijí a se vztahy v ní, neví o mnoho více rady než předešlé generace. Vzrůstá spotřeba psychofarmak u mladistvých, realita, ve které jsme se ocitli, se jeví jaksi složitější nebo si více uvědomujeme všechna traumata a nefunkčnost nastavených pravidel vzdělávání?
Doba koronavirová je možná víc než kdy jindy příležitostí (nejen) pro mladé lidi, kteří si začínají klást otázku, co se svým životem, se k větší odolnosti – rezilienci – dobrat. Naše odolnost a schopnost procházet životními výzvami stojí a padá s uměním být dobře zakořeněn ve světě a v síti vztahů.
Je odolnost schopností, která chybí? Někomu určitě ne, někomu ano. Chybí nejen mladým lidem, ale i jinde. Chybí jakoby všude (o potřebě zvýšit rezilienci se mluví např. v kontextu „rezilience organizace a týmu“, „rezilience měst“, až po „ekologickou rezilienci“, rezilienci světa).
Jak se tedy dostat k oné schopnosti rezilience ?
Pokračování v 2. části.
-Kamila Koblerová-
